Christian Werner

„Jako designéři nestojíme na jevišti“
Christian Werner, narozený v roce 1959 v Berlíně, od roku 1984 žijící v Hamburku, studoval v letech 1980–1986 průmyslový design v Berlíně a Hamburku, kde se učil také u Dietera Ramse – jedné z ikon poválečného německého designu. V letech 1987 až 1992 působil jako designér v zaměstnaneckém poměru, od roku 1992 pracuje na volné noze mimo jiné pro značky jako Rolf Benz, Ligne Roset, Garpa, Tobias Grau, ale také jako interiérový designér pro JAB Anstoetz, Bielefelder Werkstätten, Carpet Concept a mnoho dalších. Patří k nejlepším interiérovým designérům v Německu a za své návrhy již několikrát získal ocenění red dot Award a další ceny. Specializuje se především na design nábytku, veletržní stánky a interiérový design pro obchody, agentury a restaurace.
Foto: ©Stephan Abry
Rozhovor
Rozhovor s Christianem Wernerem
Pane Wernere, v čem spočívá to zvláštní kouzlo, když se jednou nemusíte starat o obývák, ale o koupelnu?
Ještě před několika lety se v koupelně trávilo co nejméně času. Osobní hygienu mnozí považovali za nezbytnou povinnost, kterou bylo třeba vyřídit co nejrychleji a co nejnenápadněji.
Dnes už k tomu nemáme tak upjatý vztah. Osobní hygiena se stala součástí každodenního požitku, a s ní i koupelna jako prostor, který jí slouží. Stala se místem pro smyslové zážitky a odpočinek, kde rádi trávíme čas. S tím rostou i nároky na tento prostor. Je tedy na čase pořádně promyslet vybavení koupelny.
Změnilo se díky práci na koupelně vaše chápání designu?
Změnilo mě to v tom smyslu, že to utvrdilo můj pohled na design. Je to proto, že se nepovažuji za umělce. Umění nemá žádný účel, design naproti tomu slouží určitému účelu – mimochodem, i krása je účelem.
Jako designér jste nedílnou součástí celého výrobního řetězce; je tedy třeba brát v úvahu i takové věci, jako jsou omezení materiálů nebo výrobní techniky. Pozitivní na práci pro průmysl je to, že se člověk nenachází v jakési izolaci. Z metodického hlediska vám průmysl poskytuje jakousi „aerodynamickou trubici“, do které se jako designér vžijete. To vnímám ve své práci jako pozitivní a vzrušující.
A přesto se držíte něčeho uměleckého: stále kreslíte všechno ručně?
To je pravda. Prostě miluju, když držím pero v ruce a piluji na tom tak dlouho, až mě najednou začne brnět v břiše. Podle toho poznám, že se najednou všechno skládá dohromady – vzniká něco nového. Je to energetický proces, nikoli racionální plánování.
Jsem hrdý na to, že se mi daří stále nacházet náročný designový styl, který má tak velký ohlas, že mnoho lidí říká: „Ano, s tím se dokážu ztotožnit.“
Jako designéři nestojíme na jevišti, neplníme koncertní sály, ale naším potleskem je počet vyrobených kusů. Někdy tomu říkám také „vzrušení z masové produkce“. Průmyslová výroba je nedílnou součástí našeho designu.
Platí obecná platnost i na celosvětové úrovni?
Podle mého názoru dnes díky celosvětově propojeným médiím skutečně existuje něco jako globální „konsenzus“ ohledně toho, co je krásné. Přesto si ceníme, když v tom zůstává alespoň trochu lokálního „nádechu“. Zajímavější než globální osa se mi však jeví osa časová.
Naším úkolem jako designérů je nacházet inovace, které odrážejí naši dobu. Poskytnout lidem možnost vyjádřit se v duchu své doby je podle mě zásadní přitažlivost naší práce. To také znamená, že se designér nesmí bát být komerční.
Jak lze spojit „konzumní“ s „designem“?
No, je také spousta lidí, kteří se bojí přílišného designu. Nakonec chtějí přece jen kousek normálnosti, a to za rozumnou cenu. To znamená, že jako designér musíte umět i ubrat. Potřebujeme produkty, které neustále nekřičí „haló“, aby se s nimi tito lidé mohli ztotožnit. Někdy se ale věci stanou příliš jednoduchými, někdy už nelze nic ubrat, aniž by se to zvrhlo v pouhou inženýrskou práci.
Jako designér se pak pohybujete na pomezí banality a jemnosti. Umění tedy spočívá v tom, že tvary sice zjednodušíte, ale zároveň je ve své jemnosti zhušťujete a dotáhnete k dokonalosti tak, aby jako modely Ketho nebo L-Cube zaujaly jemně vyváženými proporcemi a nenápadnou krásou – a dokonale zapadly do celkové harmonie prostoru.
Jak dlouho se člověk vůbec může s nějakým produktem ztotožňovat?
Vzhledem k tomu, že koupelna má průměrnou životnost 15 až 20 let, je zde trvanlivost formálního řešení mnohem důležitější než v ostatních místnostech.
Pohovku nebo úložný box lze vyměnit relativně snadno. Pokud se však oko na koupelnovém vybavení už unavilo, nejde to tak rychle. Je to mnohem náročnější.
Christian Werner a Duravit


Christian Werner je designér, který si téma koupelen a sanitární techniky hluboce osvojil. Již řadu let spolupracuje se společností Duravit na inovativních řešeních pro koupelny. Pro společnost Duravit zahájil Christian Werner jako první nábytkový designér v roce 2010 sérií koupelnového nábytku Ketho, pokračoval v roce 2015 sérií L-Cube a v roce 2016 představil zcela novou technologii a velmi čistý puristický design c-bonded. Po četných nábytkových projektech nyní poprvé navrhl také umyvadla v rámci série Vitrium – v kombinaci s konzolovými skříňkami a podstavci pod umyvadla. „Mým cílem u série Vitrium bylo nově definovat design koupelny a s ní spojené rutiny. Kromě kuchyně a obývacího pokoje je pro mě i koupelna pohodlným útočištěm,“ vysvětluje Christian Werner svou designovou myšlenku.




